ZÁRMUTEK (Z) LÁSKY

Stejně jako v případě mnoha jiných životních zkušeností platí, že dokud něco neprožijeme, nemůžeme to plně pochopit. To platí zejména pro okamžiky velké proměny. Ať už jsou to okamžiky radostné (zamilování, dosažení vznešeného cíle, vytvoření nového života), nebo srdcervoucí (rozvod, ztráta zaměstnání, odchod milované osoby). Vzestupy a pády nás vezou na emocionální horské dráze, a přestože můžeme intelektuálně chápat, že každý z těchto okamžiků je pomíjivý a nestálý; náročné, bolestné ("duḥkha") zážitky, mohou působit, jako věčně trvajíc, zatímco šťastné, radostné ("sukha") okamžiky mohou zdánlivě proletět.

Když moje sestra zemřela po téměř šestiletém boji s rakovinou mozku, přemohl mě hluboký smutek a žal. Moje terapeutka mi řekla: "Smutek bude trvat tak dlouho, jako láska." A moje první myšlenka byla: "Ale ne! To znamená navždy!". Když jsem s ní seděla a přemýšlela o tom, co řekla, začalo mi to dávat naprostý smysl, protože smutek a žal jsou odrazem radosti a lásky, kterou k ní budu mít navždy. Jsou to vlastně dvě poloviny celku, dvě strany mince, které dohromady tvoří plnost lidské zkušenosti. Kdyby nebylo lásky, nebylo by ani smutku.

Se ztrátou sestry jsem také zjistila, že jde o součet ztrát: ztrátu mnoha rolí, které v mém životě hrála: mentorku, důvěrnici, podporovatelku a přítelkyni, a také ztrátu všech vlastností, které ve mně probudila. Nejenže jsem ztratila ji, ale také to, kým jsem se stala, když jsem byla s ní. V tomto smyslu byla mým guru; inspirovala mě k dosažení mého nejvyššího potenciálu a pomáhala mi vzpomenout si na mé nejopravdovější já. A tak ve chvílích ztráty truchlíme nejen nad osobou, vztahem, prací nebo snem, ale také nad částí své identity (sestrou, manželem, lékařem, budoucím olympionikem). Je tu prvotní rána, která nám může pořádně převrátit svět naruby, která nakonec časem odezní... Přesto se čas od času, jako saň, může vynořit v nečekaných chvílích. Právě během těchto vln emocí si můžeme vzpomenout na jedno z moudrých učení velkého mudrce Pataňdžaliho: vitarka-bādhane pratipakṣa-bhāvanam - "Když je mysl rozrušená, rozjímej o opaku".

To neznamená snažit se nahradit "negativní" emoci nebo myšlenku jejím opakem, ale spíše udržet prostor pro koexistenci obou. Uznat smutek a zároveň si uvědomit radost, kterou představuje, tu druhou nebo opačnou stranu mince. Toto učení nám může pomoci uvědomit si, že pocit je dočasný, že jeho opak může být přítomen současně, a nakonec nám může umožnit posunout vnímání od jednoho k druhému. Místo toho, abychom se nechali emocí zatížit a přemoci, udělat krok zpět a vidět oba konce spektra, pozorovat, jak spolu souvisejí, vnímat to jako bránu k praktikování soucitu vůči sobě samým a k pěstování milosti, vnímavosti, prostoru a lehkosti. To následně zvýší naši schopnost rozšiřovat soucit a zároveň poskytne prostor pro milost vůči druhým.

Jak bychom mohli skutečně ocenit nebo dokonce rozpoznat vrcholy života, kdybychom neprošli životními pády? Co by bez neúspěchů pohánělo naše naděje a touhy? A jak bychom mohli být plně přítomní a vnímaví vůči stejným emocím u někoho jiného, kdybychom neprožili smutek a žal? Jak kdysi řekla Manorama: 

"Ten, kdo prožívá ztrátu, může mnoho získat."

Ze smutku se rodí pochopení pro radost. Z životních překážek optimismus. Ze žalu empatie. Hloubka naší radosti, zdroj naší naděje a šíře našeho soucitu mohou velmi dobře spočívat v naší schopnosti projít a transformovat smutek a ztrátu. A možná se časem smíříme s naším smutkem a kupodivu ho dokonce začneme "milovat" a poznáme ho jako lásku v jiné podobě.