Starobylé duchovní tradice i moderní vědy se shodují, že soucit je součástí naší přirozené, základní povahy. Soucit lze definovat jako klenot, který se vynoří v našem srdci, když jsme konfrontováni s utrpením a cítíme motivaci udělat něco pro jeho zmírnění a zabránění budoucímu utrpení - pro sebe i pro druhé.

Obě duchovní tradice i moderní vědy se také shodují na tom, že naši vrozenou schopnost soucitu lze výrazně kultivovat a rozšiřovat, a to záměrným vytvářením soucitných myšlenek, pocitů a motivací prostřednictvím kontemplativních praktik a vedený trénink - vytvářením prostoru v našem životě pro pravidelné projevy soucitu. Takto vzácné semínko, které žije v našich srdcích, roste a rozšiřuje se. Každý malý projev soucitu proměňuje nás samotné - a následně proměňuje svět.

Soucit v akci ovlivňuje nejen ty, kdo ho přijímají, ale i ty, kdo ho praktikují. Je dobře známo a zdokumentováno, že když ze soucitu uděláme něco pro druhou bytost, sami sklízíme výhody: soucit v nás aktivuje fyziologii*, která zlepšuje duševní a emocionální zdraví, snižuje stres a pocity osamělosti a zvyšuje štěstí. Použijme slova naší učitelky Sharon Gannon: "Nejlepší způsob, jak pozvednout svůj vlastní život, je udělat vše pro to, abychom pozvedli život druhých."

Podobně se vyjádřil i zenový mistr Thich Nhat Hanh: "Štěstí je funkcí soucitu."

Učení o soucitu leží v samém jádru zlatého pravidla: "Dělej druhým to, co chceš, aby dělali druzí tobě", které je etickým základem všech hlavních duchovních tradic. Proniknutí do naší základní, soucitné přirozenosti nás osvobozuje z vězení sebestřednosti tím, že nás spojuje s hlubším smyslem pro cíl a smysl života. Jednání na základě tohoto vědomí zaměřeného na srdce nás činí méně bojácnými a odolnějšími, protože nám nabízí pocit sounáležitosti a propojení. To není zbožné přání: soucit vyžaduje a kultivuje odvahu, protože ačkoli je zaměřen na utrpení, je to nakonec stav plný energie, který má kořeny v odhodlání něco s ním udělat. V této ochotě dotknout se bolesti s odvahou a láskou skrývá soucit možnost ji proměnit. Ve skutečnosti není nic tak účinné jako soucit, pokud jde o proměnu něčeho obtížného -utrpení- v něco smysluplného a propojeného.

Buddhistická tradice nám nabízí analogii lotosu a bahna: kořeny lotosu jsou v lepkavém bahně, ale přesto roste vzhůru a dává vzniknout čistému, zářivému květu. Klenot (maṇi, označující soucit) je v lotosu (padme, označující moudrost): oṁ maṇi padme hu̅ṁ symbolicky vyjadřuje jednotu soucitu a moudrosti na cestě osvobození (hu̅ṁ naznačuje nedělitelnost). A stejně jako lotos nemůže rozkvést bez bláta, soucit a moudrost nemohou rozkvést bez oplodňující síly utrpení.

V posledních desetiletích se mnoho oborů - včetně evoluční psychologie, sociálních věd a neurověd - zabývá tím, jak soucit funguje, jaké jsou jeho mechanismy a přínosy. Výzkumy jsou důkladné a potvrzují to, co jogíni věděli od dávných dob: soucit je jako klenot v našich srdcích, povznesený stav, který podporuje individuální i kolektivní uzdravení, vykoupení, transformaci a evoluci. Soucit je popisován jako šestistupňový proces:** 1) vnímání utrpení nebo potřeby (všímavost); 2) citové spojení s ním (empatie); 3) instinktivní přání, aby se utrpení ulevilo (záměr); 4) ochota něco pro to udělat (motivace); 5) vlastní soucitný čin; 6) prožívání povzneseného pocitu ("hřejivé záře" soucitu).

Aby naše nabídka soucitu druhým byla opravdová a trvalá, musíme nejprve vyživovat své vnitřní zdroje. Prvním příjemcem našeho soucitu bychom měli být my sami. Začíná to nasloucháním vlastnímu utrpení, jeho přijetím a přítomností u něj, aniž bychom ho obcházeli nebo zanedbávali; místo toho zkoumáme jeho příčiny a podmínky s péčí, odvahou a moudrostí. Jen tak budeme schopni plodně podporovat štěstí své i ostatních bytostí.

Pečující motivace, odvaha srdce a hloubka moudrosti, které nám umožňují být tu pro druhé, závisí na našem soucitu se sebou samými. Stejně jako my hluboce toužíme po štěstí a osvobození od utrpení, touží po něm i všechny ostatní bytosti. "Stejně jako já" je mantra, která vybízí k nezměrnému soucitu tím, že nám připomíná, že všichni jsme již spřízněni na té nejpodstatnější úrovni. Při každém setkání se vždy setkáváme pouze sami se sebou. Toto hluboké a ztělesněné uvědomění je tím, co skutečně znamená stát v soucitu.

Abychom mohli jít touto cestou, potřebujeme vzájemnou podporu. Všechny krize, které dnes ve světě zažíváme, jsou v podstatě krizemi soucitu. Matka Tereza říkávala, že hlavní problém světa spočívá v tom, že si příliš zužujeme okruh svého zájmu. Z celého srdce se navzájem inspirujme k pěstování klenotu v našich srdcích. Snažme se společně rozšířit dosah našeho soucitu. Závisí na něm samotná existence nás jako společenství pozemšťanů i celé planety.